Projekt z pozdního léta 2018, malé výklopné okno s izolačním dvojsklem. Fotky z výroby nejsou, takže aspoň hotovky
Léto 2024 a další projekt, který mi připomněl, jak často chodí kovářova kobyla bosa. Vchodové dveře z borovicového masivu. Požadavek zněl na slušnou tepelnou izolaci a průlez pro zvířátka. Ok, 30mm polystyrenu, izolační trojskla to jistí.
Po několika galeriích s dílčími pracemi je asi na čase konečně zveřejnit výsledek celého toho snažení. Rozkaz zněl jasně: stůl pro čtyři až šest osob, masiv, dub a jasan. U stolu by se hodil šuplík, protože bude sloužit v kuchyni nejen jako stůl jídelní ale i jako stůl přípravní. Takže šuple je velké a prostorné, aby se tam vešel třeba velký vál na těsto nebo hromada jiných krámů. Jelikož se kolem stolu motají děti, zaoblíme rohy. Ornamenty necháme plavat, maximálně nějaký ten hmoždík přes prasklinu. Ostatní parádu ať dělá dřevo samo, stačí to pořádně ohoblovat, přejet cidlinou a dát na to dvě vrstvy tvrdého voskového oleje. Více najdete v komentářích u fotek.
Fotky nejspíš v křemíkovém nebi
Podnož má některé rysy hodinového stroje. Ne že bychom snad do podnože strkali ozubená kola, i když i takové ptákoviny maníci se svářečkou a přístupem k odpadnímu železu rádi vyvádějí, ale podobně jako u hodinového stroje je komplikace cokoliv, co nesouvisí s měřením času na vteřiny, minuty a hodiny, tak u podnože stolu je komplikace cokoliv, co zrovna nepodporuje desku v jejím zápase s gravitací. Typickou komplikací podnože jsou šuplíky a uschování dalších částí desky pro její případné zvětšení. V tomto případě jsem si život zkomplikoval pouze jedním šuplíkem, pro nějž mi jest v útrobách podnože vytvořit pojezd a boční vedení.
Uplynulá léta mi přinesla i trochu praxe ve výrobě velkých placatých předmětů užívaných nejčastěji jako stolní desky. Toto je zatím poslední případ. Zde jsem zvolil spojení jednotlivých dubových desek vloženým perem z jasanu a svázání celé konstrukce dvěma rybinovými svlaky vyrobenými taktéž z jasanu. Více se dozvíte u jednotlivých fotek.
Projekt z léta 2019
Jak zjistit jestli už olej nanesený na povrch artefaktu zpolymerizoval? Krom obvyklých potřeb k namatlání a pečlivému rozleštění oleje budete navíc potřebovat ještě papír tužku a přesné váhy.
Přesné vážení je klíčem celé komedie. Vážíme těsně před aplikací oleje a těsně po ní. Jak Venca pískne, rozdíl hodnot je hmotnost naneseného oleje. Polymerace oleje spočívá v reakci vzdušného kyslíku s kapalným olejem. Molekula kyslíku se nějak vecpe do uhlovodíkových vazeb a už tam zůstane, čili artefakt získává na hmotnosti. Výsledkem je polymerická síť vevázaná v povrch dřeva. Lněný olej podle Wikipedie takhle nabere až 17 své hmotnosti. Kolik naberou jiné oleje je otázka a snad se to dá něke zjistit.
Sestavení vzorce pro zjištění kýžené hmotnosti artefaktu dle výše řečeného je úloha pro základní školu. Po aplikaci necháme artefakt několik hodin na pokoji a to v bezprašném prostředí s dobrou cirkulací vzduchu. Netuším jakou roli přesně v polymerizaci hraje čas a teplota, ale to už se dá snadno zjistit sadou laboratorních experimentů. V ad hoc stanovených intervalech postupně znovu přesně vážíme a až se dostaneme ke kýžené hodnotě.
Jestliže se hmotnost naneseného oleje pohybuje v jednotkách gramů, potřebujete váhy s přesností na desetinu, raději asi setinu gramu. Na jednu malou misku se naleje "by woko" deset gramů oleje. Je otázka kolik toho zůstane v hadru (půlka?) a otázkou to ještě chvíli zůstane, protože misku na obrázku jsem si samozřejmě já kretén nezvážil, namatlal olejem a teprve pak se dal do výzkumu a začal pokládat otázky.
Poslední příspěvek k Warré úlu ukazoval akorát hotové nástavky. V té době už jsem tušil jak udělat střechu a koumal jak udělat dno. Zatímco se střechou nebyly žádné potíže (stačilo zaplašit úvahy o tenkých štípaných šindelích), tak dno dalo více práce. Nejprve v hlavě a pak i na hoblici, protože ten podělanej šuplík jsem dělal asi natřikrát. Takže začneme hezky odspoda.
Kdybyste snad takový nebo podobný úl chtěli, dejte vědět.
Takže máme namlácený čtyři nástavky.
Snažím se spočítat, kolik ručně opracovaných ploch je na jednom nástavku.
Když vezmu díl s rybinou, tak na těle je těch ploch 5 (Spodní, vnější a horní, plus dvě plochy polodrážky), kolem rybiny 26, takže celkem 31 ploch. Ty díly jsou na jednom nástavku dva, to je 62 ploch.
Díl s rybinovými dlaby má na těle 3 plochy (spodní, vnější a horní) a kolem zádlabů je ploch taky 26. Celkem 29 ploch. Ty díly jsou na nástavku tady dva. To je 58 ploch.
Jeden nástavek je tedy 120 ploch.
Nástavky potřebujeme 4, takže to máme 480 ploch, kterým se musíte individuálně věnovat, vytvořit je, začistit je a ja li to nutné zajistit jejich přiléhání k ostatním dílům.
Zbývá udělat dno a střechu. Ty jsou krapet náročnější, ale aspoň to není taková repetitivní rasovina jako rybinový nástavky.
Nástavky budou ještě potřebovat celkem 36 louček. Tuhle malinu si nechám na konec.
Čtvrtým rokem strkám rypák do včel. Nejdřív to byla naivní romantická představa, pak se mi doma octly úly, pak roj a od tý doby se vezu. Začal jsem s jedním moravským univerzálem a čímsi taky 39x24 na studenou stavbu. Protože jeden univerzál je málo a v těch podivnejch úlech mi všecky včely akorát umřely, vyrobil jsem si masivní nástavkové demo na Adamcovu míru. Za tu dobu jsem si u včelaření vyvinul několik základních poznatků: Včelaření je taková zvířátková terapie, akorát místo letargickýho retrievera máte několik tisíc bzučících bodajících náladových bestií, co lezou za vestu a do fousů a tam uplatňujou žihadla. Poznatek č. 2: když budete svině, můžete se obohacovat na úkor včel. Poznatek č. 3: úl se dá pořád tunit. Poznatek č. 4: Péče o rámky je pruda. A krmení taky. A lízt v lednu pro měl je taky otrava. Když si to shrnu, vídím jedno východisko: zbavit se rámků, zimovat na medu a vyladit konstrukci dna.
Zkoušel jsem to bez rámků na klasické míře 39x24 a je to opruz. Zanesená plástev je velká, těžká a trhá se, chce to něco menšího. Doslechl jsem se o úlu Warré, vygooglil plány a začal koumat. Vnitřní rozměry nástavku jsou 30 x 30 x 21 cm, nedává se rámek, ale jen horní loučka, kterejch se do jednoho nástavku vejde osm. Dlouho jsem to jen tak nosil v hlavě. Dogma je dělat nástavky šroubovaný. Na něco takovýho jsem ochotnej přistoupit tak na masovou výrobu, pro sebe to budu už z cvičných důvodů dělat na rybinu. Pak jsem to prsknul do CADu.
Modelování má jednu výhodu. Spoustu věcí si rozmyslíte a porovnáte v hlavě v klidu u kafe. Ne všechny nakonec vymodelujete a vyprdenete se i na nějakej render, nebo kótovanej výkres. Jakmile všechno zapdne na své místo, stačí udržet v hlavě pár klíčových rozměrů a zbytek dovodit. Hlavně jsem si ujasnil několik zásad pro celý úl:
- Stěny z borovice, přinejhorším ze smrku, dub nebo modřín by asi byl lepší, ale taky těžší a dražší.
Vnitřní stěna nehoblovaná, protože propolis. - Loučky z jasanu, kvůli pravidelným mezereám se nabízí udělat je se zesílenými okraji na způsob Hofmann rámků. Pak bude nutností drážka kvůli natavení části mezistěny, nebo spíš zalití voskem. S tim se v CADu opravdu prcat nechci.
- Vyrobit to bez lepidel a spojovacích materiálů, jen dřevo. Je to řemeslná výzva.
Na jeden úl, respektive pro jedno včelstvo jsou potřeba čtyři nástavky, to je 16 desek z borovice 380 x 210 x 40. To je zhruba 0,6 kubíku dřeva v hrubým materiálu a taky skoro 130 dm2 k ručnímu hoblování. To není zas tak moc a s nabroušenym a dobře seřízenym vercajkem to je ve dvou lidech za chvíli. Zaříznutí na čistou míru si dělám elekrickou pokoskou a stolní cirkulí, unplugged vocaď pocaď, nemusím strávit zbytek mládí jenom taháním pily. Ty čtyři nástavky, to je taky 48 rybinových čepů a 48 zádlabů, které dohromady dávají 400 styčných ploch, které musíte vytvořit, začistit věnovat jim tu větší onde menší pozornost. Krom toho je potřeba vyhoblovat polodrážky pro loučky, úchyty a vrtá mi hlavou falcování. To už nějaký čas zabere a až zase bude na co koukat, určitě se o tom nějak dozvíte.
