Poslední příspěvek k Warré úlu ukazoval akorát hotové nástavky. V té době už jsem tušil jak udělat střechu a koumal jak udělat dno. Zatímco se střechou nebyly žádné potíže (stačilo zaplašit úvahy o tenkých štípaných šindelích), tak dno dalo více práce. Nejprve v hlavě a pak i na hoblici, protože ten podělanej šuplík jsem dělal asi natřikrát. Takže začneme hezky odspoda.
Kdybyste snad takový nebo podobný úl chtěli, dejte vědět.
Takže máme namlácený čtyři nástavky.
Snažím se spočítat, kolik ručně opracovaných ploch je na jednom nástavku.
Když vezmu díl s rybinou, tak na těle je těch ploch 5 (Spodní, vnější a horní, plus dvě plochy polodrážky), kolem rybiny 26, takže celkem 31 ploch. Ty díly jsou na jednom nástavku dva, to je 62 ploch.
Díl s rybinovými dlaby má na těle 3 plochy (spodní, vnější a horní) a kolem zádlabů je ploch taky 26. Celkem 29 ploch. Ty díly jsou na nástavku tady dva. To je 58 ploch.
Jeden nástavek je tedy 120 ploch.
Nástavky potřebujeme 4, takže to máme 480 ploch, kterým se musíte individuálně věnovat, vytvořit je, začistit je a ja li to nutné zajistit jejich přiléhání k ostatním dílům.
Zbývá udělat dno a střechu. Ty jsou krapet náročnější, ale aspoň to není taková repetitivní rasovina jako rybinový nástavky.
Nástavky budou ještě potřebovat celkem 36 louček. Tuhle malinu si nechám na konec.
Čtvrtým rokem strkám rypák do včel. Nejdřív to byla naivní romantická představa, pak se mi doma octly úly, pak roj a od tý doby se vezu. Začal jsem s jedním moravským univerzálem a čímsi taky 39x24 na studenou stavbu. Protože jeden univerzál je málo a v těch podivnejch úlech mi všecky včely akorát umřely, vyrobil jsem si masivní nástavkové demo na Adamcovu míru. Za tu dobu jsem si u včelaření vyvinul několik základních poznatků: Včelaření je taková zvířátková terapie, akorát místo letargickýho retrievera máte několik tisíc bzučících bodajících náladových bestií, co lezou za vestu a do fousů a tam uplatňujou žihadla. Poznatek č. 2: když budete svině, můžete se obohacovat na úkor včel. Poznatek č. 3: úl se dá pořád tunit. Poznatek č. 4: Péče o rámky je pruda. A krmení taky. A lízt v lednu pro měl je taky otrava. Když si to shrnu, vídím jedno východisko: zbavit se rámků, zimovat na medu a vyladit konstrukci dna.
Zkoušel jsem to bez rámků na klasické míře 39x24 a je to opruz. Zanesená plástev je velká, těžká a trhá se, chce to něco menšího. Doslechl jsem se o úlu Warré, vygooglil plány a začal koumat. Vnitřní rozměry nástavku jsou 30 x 30 x 21 cm, nedává se rámek, ale jen horní loučka, kterejch se do jednoho nástavku vejde osm. Dlouho jsem to jen tak nosil v hlavě. Dogma je dělat nástavky šroubovaný. Na něco takovýho jsem ochotnej přistoupit tak na masovou výrobu, pro sebe to budu už z cvičných důvodů dělat na rybinu. Pak jsem to prsknul do CADu.
Modelování má jednu výhodu. Spoustu věcí si rozmyslíte a porovnáte v hlavě v klidu u kafe. Ne všechny nakonec vymodelujete a vyprdenete se i na nějakej render, nebo kótovanej výkres. Jakmile všechno zapdne na své místo, stačí udržet v hlavě pár klíčových rozměrů a zbytek dovodit. Hlavně jsem si ujasnil několik zásad pro celý úl:
Na jeden úl, respektive pro jedno včelstvo jsou potřeba čtyři nástavky, to je 16 desek z borovice 380 x 210 x 40. To je zhruba 0,6 kubíku dřeva v hrubým materiálu a taky skoro 130 dm2 k ručnímu hoblování. To není zas tak moc a s nabroušenym a dobře seřízenym vercajkem to je ve dvou lidech za chvíli. Zaříznutí na čistou míru si dělám elekrickou pokoskou a stolní cirkulí, unplugged vocaď pocaď, nemusím strávit zbytek mládí jenom taháním pily. Ty čtyři nástavky, to je taky 48 rybinových čepů a 48 zádlabů, které dohromady dávají 400 styčných ploch, které musíte vytvořit, začistit věnovat jim tu větší onde menší pozornost. Krom toho je potřeba vyhoblovat polodrážky pro loučky, úchyty a vrtá mi hlavou falcování. To už nějaký čas zabere a až zase bude na co koukat, určitě se o tom nějak dozvíte.
Z větších projektů zůstávají odřezky a pokud to jsou tvrdé listnaté dřeviny (nejčastěji jasan a dub) zpracovávám je na kuchyňská prkénka. Někdy do geometrických tvarů, jindy se zase vyloupne morfologie organická.
Stolní hra známá hlavně na severu německa. Na netu ji najdete pod názvem shut the box a většinou v mizernějším provedení. Děti předškolního věku se na ní naučí sčítat, ale pobaví i dospělci, kteří na základní pravidla dovedou naroubovat drobný hazard. Ideální projekt na zužitkování odřezků.
Takovej blbej stolek z dubu (skoro všechno), jasanu (středové pole desky) a borovice (to, co není vidět). Knoflík je mosaznej. Lazura bezbarvá. Spoje truhlářský, bez spojovacího materiálu. Krom knoflíku, ten je na šroubek. Konkrétně je v názožích lubu rybina, nohy a jejich trnože jsou spojované na čep a dlab, deska je přikolíkovaná. Samotná deska využívá spoj na čep a dlab/ pero a drážku.
Pořádnou kuchyňskou linku jsme neměli od časného léta 2012, kdy jsme se vystěhovali na ves. Z vyloženě polních podmínek jsme se dohrabali k použitelnému provizoriu a jak jest všeobecně známo, provizorium je dlouhodobě setrvalý, leč původně neplánovaný stav a základní jednotkou dočasnosti je jeden furt. Tak to alepoň funguje ve vesmíru bez manželek. Ve vesmíru s manželkami ledovec jednou sestoupí do údolí, tektonické desky se pohnou a vzniklé otřesy změní svět. V našem případě kuchyň.
Na pracovní desku jsme měl vybraný silný a dobře vysušený dub, ze kterého jsem na bázi čep-dlab-pero-drážka sestavil desku ve tvaru písmene L v níž zejí dvě díry, jedna pro dřez, druhá pro vařič. Nosná konstrukce je ze smrku a borovice.
Na ošetření povrchu jsem použil epoxidový lak, který snese vysoké teploty (ne že byste na něj mohli postavit hrnec rovnou z kamen, to zas ne, ale 120°C podle výrobce snese), hezky se leskne a při jeho nanášení se ze smradu dělá pěkně blbě. Doma to pak ještě dva dny smrdí jak v SETUZe.
Fotky z výroby samozřejmě nemám, protože v dílně se radši oháním pilou, než foťákem a ty ostatní fotky jsou přinejlepším rozmazané, ale samozřejmě trpí i mizernou kompozicí a všemi možnými neduhy fotografujícího otráveného nefotografa. Pokud to snesete, pár fotek následuje.
Už hodně dlouho si pohrávám s myšlenkou dělat workshopy nebo kurzy, nebo jak tomu sakra říkat. Prostě přijedete a něco si vyrobíte. Klíčový je ten výrobek, takže tímto směrem pátrám a občas na někoho něco zkusím. Potulní pracanti si ode mne odvezli paličku nebo lžíce a nyní se mi do spárů dostal i Fanda Částek. Ten mi před nějakým časem věnoval hezkou hlavatku a protože každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán, stal se mým dalším pokusným králíkem a vyrobil si rámovku.
Jako materiál jsme použili dub, jasan, pilový list od Pilany, a dva šrouby s válcovou hlavou a šestihranem (imbus), co jsem narychlo vyhrabal v bordelkastlíku. List je to obyčejný, koupíte ho v každém železářství, jen jsme odřízli packy na uchycení pro otáčení a vyvrtali nové díry. Pila tedy bude bez otáčení, ale velkorysá hloubka řezu pořád dává dost využití.
Fotky z výroby nemám, v těch závějích lahví by stejně nebylo nic vidět. Takže níže pár komentovaných fotek.
Jak by ten workshop mohl v budoucnu vypadat? Pátek večer příjezd, welcome drink, prohlídka dílny, výběr materiálu, gril a volná konverzace. V sobotu ráno se začne makat a dá-li pánbůh bude do večera hotovo. Pokud ne, je tu neděle na dodělávky.
Občas se věci serou. Něco si nachystáte, třeba všechny suroviny a talířky a mouku a rozpatlaný vajíčko na obalování řízků, nebo si napustíte vanu a pak se vám v ruce podělá klika. Vlastně ne, není to jen klika, něco je s celým zadlabacím zámkem, protože jazýček jaksi zajel, drží se vevnitř a pružina ho ne a ne vytlačit ven. Nehne se. Ok, sundáme kliku, štítek, domluvíme zámku. Sundání kliky je ale problém, protože tam, kde inteligentní člověk dá červíčka, namlátil jakýsi vohnout před několika desítkami let hřebík. Skrz, skrz i hranol kliku. Jde ven báječně, proklepnout z jedné strany, šikovně chytit kombinačkama z druhý a pak už jen skřípat zuby a tahat. No tak to bychom měli, vyndáme klíč, odšroubujeme štítek a jdeme konečně najít zdroj problému. Ne. Ze zámku nejde ven klíč, protože kdysi dávno za něj někdo zabral tak šikovně, že ohnul zub, a ten teď šablonou prostě neprojde. Takže jdeme pro vrtačku a snažíme se dál. Když je ten starý krám konečně venku, nedá se opravit a je potřeba najít jiný. Osadit ho a znova se poprat s unikátním systémem připevněním kliky Vohnout 0.1 beta testing. Než za sebou zavřete dveře, jsou to dvě hodiny prcání. V každém malém problému se skrývá jeden velký a vší mocí se dere na světlo. Akustický dojem z celé akce? Luboš a lakatoš hadr.
A proč o tom melu, když nadpis říká něco o lavici? Protože jsem cestou k tomuhle článku musel aktualizovat web. Prostě problémy prvního světa.
Ta lavice je udělaná z dubu a jasanu. Sedák = masivní deska ručně vyhoblovaná z jednoho kusu. Zespodu jsou tři svlaky, které jí brání v kroucení, skrz svlak i desku samotnou procházejí čepy nohou. Ty jsou na horní straně rozklínované a zahoblované do hladké roviny. Tři svlaky a šest noh plus tři trnože jsem vyrobil z jasanu. Jeden kus dřeva, ruční opracování od kulatiny po finální hranol. Povrch všude nakonec postrašení cidlinou.
Opěradlo je samostatný kus zavěšeny na zdi. Prasklá jasanová deska je fixována dvěma dubovými hmoždíky a zespodu má klíny, které zajišťují jakýs takýs úhel pro pohodlné opření zad.
Moc jsem se s tím nepáral.
Nezanedbatelnou část včelařské literatury tvoří disputace, zde je lepší úl Takovan, než úl Makovan. Ačkoliv se najdou romantici včelařící v ležanech nebo klátech, nástavky mají své nepopiratelné výhody. Jestli má být konstrukce tenkostěnná, nebo co možná nejvíce izolující má také své pro a proti. Není jeden univerzální typ úlu vhodný do všech podmínek. Takže vlastně nic nezkazíte, když si zkusíte vyrobit úl vlastní.
A do toho jsem se pustil taky. Nejprve jsem čmáral v CADu, pak na papír a nakonec tvořil v dílně. V hlavě jsem si držel jen tento soubor požadavků:
Výsledek není dílem letitých včelařských zkušeností, těch moc nemám, ale spíše volnou improvizací.
Vlastně jsem vyrobil jen jednu sérii spojů, pak už jsem instruoval Vadima, který to celé vyrobil a pak i nafotil.
Jaro, léto 2015
